Na počátku bylo slovo. Vlastně spousta slov překrásně poskládaných do knihy, kterou jsem dostala letos k narozeninám od své kamarádky knihomolky. Že čte hodně ale není to, co ji nejlépe vystihuje. Jako nikdo jiný má totiž talent vybrat pro každého tu jeho, tu správnou, tu pravou knihu. A tahle prý byla o mně a tudíž přesně pro mě, a tak jsem se začetla..
Příběh vypráví o dívce žijící v Paříži, provozující malé papírnictví. Mezi všemi těmi papírenskými nezbytnostmi a kouzelnostmi jsou i její autorská přáníčka. Navíc na přání zákazníků dokáže vytvořit ilustraci přesně pro toho, koho chtějí obdarovat a plní tak jejich přání. Jen ta její, ta důležitá – jak už to tak bývá – se ne a ne splnit. Nepomáhají ani rituály vykonávané každý rok v den jejích narozenin, kdy Rosalie vystoupá na vrchol Eiffelovky a jednu ze svých ilustrací doplněnou o osobní přání shodí dolů.
Ne, nezačala jsem po jejím vzoru házet malé obálky z Petřínské rozhledny, turisty často nazývané “small Eiffel tower”, aby se mi ta má přání splnila. Ale už dlouho jsem v hlavě nosila myšlenku mini obálek, které používám jako svou vizitku, ukrytých a objevovaných na místech, kde je nikdo nečeká. Někdy ten nápad prostě jen potřebuje dozrát. Obálka by neměla své kouzlo, pokud by něco neskrývala. Citát. Vzkaz. Myšlenku. Přání. Přání! Ale jaké? A tehdy jsem si pro změnu vzpomněla na magnetku, kterou jsem kdysi dávno dostala od své nejlepší kamarádky. Byl na ní text, citát nebo afirmace, jak se dnes moderně říká.. Týkal se splnění snů. Jenže sny jsou něco tak moc nehmotného, tak křehkého.. Člověk vlastně jen pasivně čeká na to, zda se bez jakéhokoliv jeho přičinění splní či ne. Alespoň já tak vnímám rozdíl mezi nimi a skutečnými přáními. Která když chcete, aby se vám vyplnila, rozhodně pro ně musíte sami něco udělat. Často ne málo. A tak jsem si tu afirmaci přetvořila k obrazu svému, napsala na kousek průsvitného papíru psacím strojem, vložila do obálky a zapečetila tím nejmenším pečetidlem, jaké si dokážete představit. Vlastně ještě menším. Objevila jsem ho kdysi na vánočních trzích u takového toho překrásného stánku s papírovými krásnověckami vonícími dávnými časy.
Ale kam s nimi? To se nedá vymyslet. To musí přijít samo. Vezmu si jich pár do kapsy a ono to přijde. A přišlo. A vlastně doteď to přichází většinou samo. Obvykle nemám předem vymyšlené konkrétní místo, kam bych obálku nastrčila. Ale jak tak chodím městem, čekám, které místo na mě zavolá: “Tady! Tady! Sem! Sem!”. A ta místa volají. Někdy dokonce křičí. Jako třeba ta růžová Vespa. Té prostě nešlo odolat. Zvlášť, když jsem v kabelce nesla obálku přesně té růžové barvy! Bylo po dešti a další se mohl přihnat kdykoliv. Vespa stála zaparkovaná na chodníku. Chvilku mi trvalo, než jsem našla místo, odkud obálka jen tak nevypadne, ale kde by si její majitel(ka) ještě před nastartováním mohla všimnout, že tam je něco, co tam nebývá každý den.
Těžko říct, zda právě tuhle našla skutečně majitelka té dvoukolé “růžovky”. Zpráva o nálezu se ke mně nedostala. Ostatně jako o většině z obálek. O to větší radost mám ze zpráv od těch, kteří se ozvou! Uvnitř totiž není žádná výzva “ozvěte se, pokud jste obálku našli”. Nechávám to čistě na vůli nálezce. A pokaždé je to naprosto úžasný pocit, když se ke mně zpráva dostane. Označením na fotce na Instagramu, zprávou v messengeru nebo komentářem pod fotkou na Facebooku. Nebo emailem. Nedokážu popsat ten pocit, který zažívám, když některou z těch zpráv čtu. To se prostě musí zažít. A mám velikou radost, že se o ten pocit mohu dělit s dalšími. Říkám jim agentky, a jsou to kamarádky, které se nabídly: “A co kdybych ti ty obálky vzala i někam mimo Prahu?”.
Napadlo to jednu a po prvních fotkách s obálkami se nezávisle na sobě začaly ozývat další, že se chystají tam a tam, ať jim nějaké obálky připravím. A tak je připravuji a síť agentek se pomalu rozrůstá, stejně jako míst, kam všude se obálky dostaly. Zadání je jednoduché: umístit obálku na takové místo, které je hezké a dost frekventované. Ale zároveň obálku umístit tak, aby ji objevil jen ten, kdo se pozorně dívá kolem sebe. Pak ji vyfotit a fotku mi poslat s popisem místa a datem pořízení, abych ji mohla sdílet. A abych taky zároveň mohla plnit slib, který jsem dala – jakmile se ozve první nálezkyně, budu spolu s fotkami obálek sdílet i nápovědy k jejich úkrytům. Třeba pro případ, že by je chtěl někdo nejen náhodně objevit, ale i cíleně hledat.
Opravdu nejde o geocaching. K tomu jsou prý, podle nadšenců do něj, nápovědy v kombinaci s fotkami příliš snadné. Ale o to právě vůbec nejde. Kouzlo nálezu spočívá v tom, že ho najdete aniž to čekáte.
Kam až se obálky dostaly? Kam poputují příště? A dají se opravdu podle nápovědy tak snadno najít? Sledujte Instagram a Facebook a posuďte sami..
Našli jste některou z obálek? Dejte mi vědět prostřednictvím formuláře níže!