O tom, jak drahý je čas a zda se dá zaplatit penězi.
Jednoho dne přišly děti ze školy s tím, že jako každý rok bude probíhat tradiční vánoční burza rukodělných výrobků. Každé dítě má přinést doma zhotovené předměty, které pak budou na odpolední akci nabídnuty k prodeji rodičům a přátelům školy. Skvělá příležitost si s dětmi užít pár společných kreativních večerů a zúročit jejich dovednosti, které během školního roku nasbíraly na hodinách výtvarné výchovy nebo v družině.
Děti jsou vždy nadšené a je téměř nadlidský úkol je při nákupu výtvarných potřeb zkrotit. Není nad to si doma v klidu rozmyslet, co budeme vlastně tvořit a teprve pak jít do obchodu se striktním seznamem toho, co skutečně potřebujeme a neutratit v obchodě jmění za “Jé, tohle je tak krásné! Koupíme to?!” Protože co si budeme povídat, často mám problém ukrotit sebe sama. Nakonec to ale stejně skoro vždycky skončí změnou plánu a z vánočních svíček, perníčků nebo zvířatek z kaštanů nasbíraných na podzim se vylíhnou lapače snů, plesové masky nebo cokoliv, co teď prostě letí a vlastně vůbec s Vánocemi nesouvisí. Protože zkuste to těm dvěma párům očí hořících nadšením rozmluvit tak, aby vám to neutrhlo srdce a peněženku zároveň. Občas je to vážně boj o to, co bude v danou chvíli bolet míň. Vlastně pokaždé..
Nakonec se ten nákup nějak zvládne a když přijde na tvoření a lámání pomyslného chleba, nakonec stejně vyhrají svíčky, protože děti baví vždycky nejvíc to, jim jde snadno a rychle. Míchání barev, plácání třpytek a omotávání provázkem. No jo, jenže je to jako vždycky přestane bavit asi po půl hodině, takže scénář typický – mamina to dodělávala sama. Přece nenechá děti jít každého s jednou svíčkou.
A pak přijde další kámen úrazu. Jak nastavit cenu.
Když se zeptáte dětí, kolik by to asi mělo stát, tak samozřejmě začnou nahazovat ceny odpovídající zlomku jejich kapesného – prostě taky, aby ony samy byly schopné si to koupit. To je pro ně představitelné, to je jejich svět. I když na jarmarku nakupují ve finále hlavně rodiče, takže ti všechno zaplatí dvojnásob – tvoření vlastních dětí a pak ještě nákup výrobků jejich kamarádů. Nicméně svíčka za pětikorunu, když jenom materiál ne jednu vyšel nejmíň na čtyřnásobek, je nesmysl. Takže jednoduchou matematikou jim vysvětlíte, že by bylo fajn na tom aspoň neprodělat. Takže se žáčků prvního stupně zeptáte, kolik je pět krát čtyři a oni šťastně odpoví, že tedy každá svíčka bude stát dvacku. No a pak se jich zeptáte, co všechen ten čas, co jste na tom společně strávili tvořením?
Ale maminko, čas je přece zadarmo.
Následuje náběh na mdloby, hluboký nádech a výdech, hlavou vám prolétne něco jako “No počkejte, až budete sami pracovat,” a pak se pustíte do dalšího – těmi hlavičkami schroupatelného – vysvětlení hodnoty a ceny času za práci, ať už ji děláte v zaměstnání nebo doma. Bude to chtít pár opakování a příkladů. Pak si to možná příště začnou víc uvědomovat. Nebo od přespříště.. Nebo od přespřespříště..
No a pak se v diskusi s dospělým, na první pohled vzdělaným a soudným člověkem dozvíte, že ten, kdo svou práci umí (protože se jí léta učil, vzdělával se, sbíral zkušenosti, časem se vybavil pomůckami, nástroji nebo stroji, které mu v ní pomáhají, aby ji mohl dělat rychleji a tak jí ve stejném čase udělat víc než běžný smrtelník) by ji měl poskytovat co nejlevněji nebo nejlépe zdarma těm, kteří ji neumí, protože zaplatit profesionální práci je hrozně drahé.
A nechápou, co je na ní tak drahého, když ona toho člověka teď přece stojí jen ten čas.
Tento příběh se skutečně stal, jen několika různým lidem v několika různých časoprostorech.