Když se řekne ruční práce, co si pod tím představíte? Co přesně nebo konkrétně? Jedny z mých prvních asociací vždy bývají “něco, co je zpravidla hodně krásné, ale také často hodně drahé”. Přesto spíše než předměty zbytné, na které “prostě nemám a vlastně je nepotřebuji”, představuji si originální kousky, kterým jejich autor vtiskává právě onu jedinečnost danou tím, že každý takový předmět vzniká pod rukama znovu, od začátku, nenapodobitelně. Ačkoliv jej tvůrce může svýma rukama stejným způsobem vyrobit opakovaně, smí o svých výrobcích hrdě prohlásit, že každý kus je originál.
Kde však přesně leží hranice mezi originálem a kopií? Samozřejmě, za originál můžeme teoreticky považovat ten úplně první kousek a všechny další nazvat pouhými reprodukcemi. I když opakovaným tvořením – třeba na základě toho, že se výtvor líbí více lidem a tak si ho znovu žádají – se může původní dílko vylepšit či zkrášlit, ať už po čistě estetické nebo funkční stránce. Tak je tomu třeba u mých tvořeníček z papíru. A pak si člověk začne říkat, mít k ruce tuhle pomůcku, to by se mi hned tvořilo lépe! Ostatně truhláři, tesaři, sochaři, šperkaři, malíři, hrnčíři a další umělci a řemeslníci se bez pomůcek zkrátka neobejdou.
No zkuste vytesat stůl holýma rukama nebo košiličku šíti bez jehel a nití..
A tak opakovanou tvorbou vede cesta od pomůcek k nástrojům a od nástrojů ke strojům. Tím lze dosáhnout toho, co zákazníci požadují, to jest aby se další kus co nejvíce podobal tomu původnímu, prvnímu. I když jsou i tvůrci, kteří se tomu brání právě proto, aby tvořili vždy jen a pouze originály, většina ráda vychází zákazníkům vstříc a vyrobí nový kousek znovu aby vypadal přesně nebo co nejvíce tak, jak se do něj zákazník zamiloval a zatoužil po něm. A pak další. A další. A když je takových zákazníků víc, buď musí přispěchat na pomoc další ruce nebo stroje.
Ale kde vlastně podle vás končí hranice ruční práce a začíná práce strojová? A jsou podle vás všechny výrobky zhotovené za pomoci strojů či na strojích nekvalitní?
Kdy ještě tvůrce smí použít cedulku “ruční práce” a kdy už ne?
Dle mého názoru je hranice mezi ruční a strojovou prací tenká jako nit právě tam, kde se nit nejvíce používá, tedy při šití čehokoliv. Některé věhlasné značky se dodnes pyšní tím, že jsou jejich oděvní kousky šity od začátku do konce lidskýma rukama.
Jenže kolikrát za život si můžete dovolit koupit šaty od Diora?
Takže i proto, aby krásné věci mohly být dostupnější širšímu okruhu zákazníků, snaží se jejich autoři hledat způsoby, jak toho dosáhnout. A myslím, že takový šicí stroj je jeden z nejlepších lidských vynálezů. Každá švadlenka by vám o tom řekla své. Ovšem i když za ten stroj zasedne, stále musí používat ruce a doknce i nohy. Znamená to, že už si na svůj výrobek nesmí přišít cedulku “ruční práce”, přestože jí každý kousek těma rukama prošel hned několikrát při stehování, obšívání, sešívání a začišťování?
A proč na stránkách věnovaných tvorbě z papíru píšu právě o šití? Možná vás překvapí, že i při ní se dá šicí stroj využít. Ať už jde o funkci čistě okrasnou nebo skutečnou náhradu ručního sešívání, které je opravdu časově náročné a ne vždy tak estetické, jak bych si se svou posedlostí detaily představovala. Jenže to také není jen o tom sednout si ke stroji, sešlápnout pedál a šít.
Chce to trénink. Hodně tréninku.
Třeba zdánlivě jednoduché – naučit se šít rovně. Kdo někdy dělal autoškolu, bude si možná umět lépe představit o čem mluvím. Především musíte zvládnout zkoordinovat dvě ruce, nohy a oči v jeden okamžik. A podobně jako před jízdou je potřeba nejdříve nastavit sedadlo, volant a zpětná zrcátka, zkontrolovat stav nádrže a uvolnit ruční brzdu, musíte před sešlápnutím pedálu stroje nasadit správnou jehlu, navléknout hned dvě nitě, nastavit jejich napětí, které se pro každou nit a šitý materiál liší, zvolit vhodný steh podle typu látky, jeho délku a šířku, zkontrolovat promazání a než to ušijete na ostro, zkusit si to raději několikrát na cvičném kousku.
Ještě pořád vám přijde šití na stroji o tolik jednodušší než v ruce? Když už je všechno správně nastaveno, tak se výroba, hlavně ta opakovaná, výrazně zrychlí a tím se pro zákazníka dosáhne toho, co si přeje nejvíce – zaplatit za výrobek co nejméně.
Protože – co si budeme povídat – ruční práce je zkrátka drahá právě proto, že stojí čas.
Ten je, podle názoru malých dětí v diskusi, kolik stojí to, co sami vyrobíme, “přece zadarmo”. No, my dospělí víme, že ve své podstatě zadarmo je, ale svou cenu či hodnotu nesporně má. Ovšem z reakcí některých zákazníků na cenu ruční práce mívám dojem, že z toho dětského pohledu na věc, resp. na čas, nevyrostli ani v dospělosti. Ale o ceně času zase příště..