A je to tu zase. Letos už podruhé. Malá neviditelná věc, respektive (n)emoce jí vyvolané jakoby společně převzali vládu nad celým světem. Nebo aspoň nad vládami všech zemí. V novodobé historii jsme se s takovou krizí nesetkali a tak nás setkání s ní zastihlo zcela nepřipravené. Mnozí na jaře vyčerpali veškeré své rezervy energie a financí k tomu, aby to nějak přežili, ještě nestačili splatit dluhy, do kterých se nedostali vlastní vinou, natož aby vybudovali nějaké další rezervy a najednou přišlo už druhé zabouchnutí dveří před nosem. Vstup zakázán. Nevcházet. Nevycházet. Nepracovat, nevydělávat. Zapečetěno. Mlčet a poslouchat. Na malých přeci nezáleží a ti velcí nás podrží. Není to vypnutí ekonomiky. [čtěte značně ironickým tónem]
Jenže stačí kapka ekonomického vzdělání (protože mít z toho v dnešní době diplom je k ničemu, lepší je mít senzační [píár] nebo firmu na výrobu roušek) a člověku se podlomí nohy, když se ve chvíli nákupu nového materiálu dozví, že výrobky z něj teď nebude mít kde prodat.
Mám to radši zaplatit nebo si to nechat na jídlo?
Jak dlouho to bude trvat? Nikdo neví. Ale vy víte, že pokud to bude trvat stejně dlouho na jaře, tak nepřežijete. Veškeré zdroje vašich příjmů jsou “zakázány”. Ti co měli mít plán ho neměli (prej protože měl přijít někdo, kdo nepřišel nebo co..) a tak teď, když je jakákoliv kompenzace všech omezení pro statisíce lidí potřeba okamžitě a přinejmenším diskuse o ní by měly vstoupit do hry alespoň bleskurychle, je ticho. Zlověstné ticho, ve kterém jste sami zavřeni mezi čtyřmi zdmi se svými myšlenkami. Ale ještě před tím vás málem “vomeje”, když vám zákaznice (toho času na mateřské dovolené, zajištěná manžílkem) poslední den “otevřena” řekne: “No tak aspoň budete mít volno.”
Pro někoho volno, pro někoho “Jak si vydělám na nájem?”
“Vždyť na to máte nějaký ty kompenzace platu 60 %, ne?”
“Nemám. Jsem OSVČ.”
Co budu teda jíst? Proč mám ještě platit státu za to, že nesmím vydělávat? Protože když nezaplatím, tak mi to sečte i s úroky. Došlo by to těm nahoře, kdyby všichni v týhle zemi ze dne na den daně platit přestali? Byla by generální stávka daní legální? Jak by nás mohl stát všechny žalovat, když stát jsme my všichni?
Prostě vás napadají bizarnosti největšího kalibru. Hlavně se z toho nezbláznit. Rozdejchat to, nalejt si třeba víno..
Vždyť přece máte eshop, tak prodávejte tam,
zní rada “moudré” paní z úřadu. Aneb klasické myšlenkové pochody “typického zaměstnance”. Má své jisté, v práci si to “odsedí”, protože zaměstnavatel má ze zákona povinnost mu zaplatit mzdu. Nezajímá ho – slovy děcka z reklamy na prostředek na nádobí – “Odkud se bewe?” Takže další náběh na kolaps, zadržování vzteku a slz v očích se perou navzájem.
Rozdýcháte to. Dobrá, tak to bude trvat 2 týdny. Přece ti nahoře mají z jara spočítáno, že dýl to ekonomika neustojí. Dýl to lidi neustojí. Nebudou mít z čeho je platit aby nepadli, takže to nemůžou dopustit. Nemůžou je nechat padnout. Vždyť přece kdo by logicky vydělával na všechny ty důchodce, kterých je pomalu víc než pracujících, alespoň statisticky (protože spousta důchodců pracuje i v důchodu). A ještě jim teď pošlou pětilitr (ani nejmenšího proti důchodcům, ti jsou v tom nevinně.)
A stále ticho. Vlastně ne – zákaz na další 3 týdny..
..a pak teprve to další TICHO.
Takže co, co můžu? Zkusit na tom slavným eshopu prodat aspoň něco z toho, co mám a nebo na co mám materiál. Vyselektovat, nafotit, upravit, popsat, spočítat, nahrát, pak třikrát znova to stejné, pak ještě jedenáctkrát, najít chybu opravit, předělat, přefotit, přepsat.. A ještě tohle. Celý popis výše ještě 5x včetně přefocování další den.
Cože? Víkend pryč a hotovo nic – prodáno nic? Kolik toho vlastně mám? Raz, dva, tři.. krát tolik, tohle krát tolik.. hmm.. pár desítek kusů přáníček a takovýho s tím crcání.. Takže v týhle krabici od bot [čti veškerá vánoční přání skladem] je suma sumárum necelá třetina mého měsíčního nájmu. Ale jen, když je prodám. Všechny. Chachá.. No tak to pak jo.. A kde si vydělám ten zbytek? A skončí to, než přijdou Vánoce?
No nic. Ještě dopsat nějakej aktuální článek na web, aby to vypadalo, že jsem se o něj celou tu dobu, kdy jsem měla sakra jiný starosti, což sakra nikoho nezajímá, starala. Chachá podruhý. A kdo vůbec o tom mým webu ví? Nikdo. Chachá potřetí.
Dobře, pokus číslo dva. Napíšu to normálně jak to je a na konec se pokusím sesmolit nějakou větu, která nebude moc podlejzavá, protože jsou na tom lidi i hůř (jenže tohle vědomí mi, safraporte, fakt nepomůže si vydělat na chleba), ale zase aby ti, co jsou na tom líp, pochopili, že to je fakt špatný a jestli můžou, tak si třeba nějaký to přáníčko objednají. I když ho třeba zas tolik nepotřebujou, protože nic lepšího v tuhle chvíli vyrobit neumím. Třeba ušít boty, když jsou obuvi zavřený. Chachá počtvrtý. A taky snad nebudou prudit s jinou barvou papíru, protože ho teď nemám kde (a hlavně za co) koupit. Leda bych byla velkoobchodník, což nejsem. Takže si opravdu nemůžu objednat 150 archů papíru (rozměrů 100 x 70 cm – poznámka autorky) jen proto, abych použila jednu [ápětku] (rozměrů 147 x 21 mm – poznámka autorky) a zbytek nechala v zásobě asi na dalších 149 a půl roku.
Tak jo. Věta se nepovedla. Bůhví, jestli to vůbec někdo četl, natož dočetl až sem. Ale jak to mám jinak napsat, když..
..je tak trapný si říkat o pomoc.
Tak nenapíšu nic. A tohle celý se bude jmenovat S.O.S. v krabici od bot.
A na konec napíšu ještě chachá popátý, aby to jakože vyznělo aspoň trochu vtipně a taky protože nemám ráda sudý čísla (teda kromě dvojky, chachá – ale tohle chachá se už nepočítá).