Je to pokaždé vzrušující, když schovávám malou obálku na novém místě. Snažím se nebýt přistižena při činu a jejímu objeviteli tak dopřát kouzlo náhodného nálezu. Ale když už je obálka na svém místě, rozhlížím se kolem a sleduji, jestli se neblíží její potenciální nálezce.
Bude to ten postarší pár turistů? Nebo dáma s velkou taškou, která vypadá, že sem spíše zabloudila z nákupu, než že vyšla na procházku? Anebo partička mladých holek? Podívají se do studny také z toho stejného místa jako většina tak, že malou obálku ve výřezu trámu opravdu nemohou zahlédnout?
Nechám to osudu a už už opouštím to krásné místo, když uvidím malé, roztomilé okénko. A tak se po dnešních už třech obálkách rozhodnu nastražit ještě jednu. Vlastně je všem na očích a přitom ke spatření pouze těmi, kteří se opravdu dívají. Tentokrát jsem, narozdíl od těch dosud umístěných, její barvu vybrala záměrně tak, aby splývala s podkladem.
Svým malým, červeným očkem z pečetního vosku mrká na ty, kterým pohled klesne zhruba do úrovně pasu. A do úrovně očí těm, kteří se budou chtít pokochat výhledem z toho okénka tak, aby jim ho nehyzdil vršek odpadkového koše. Stejně jako jsem to udělala já, když jsem to správné místo vybírala.
Za tu chvilku, po kterou jsem se zdržela, kolem mezitím prošly další dvě skupinky turistů, několik dvojic a rodina na výletě. Všichni s hlavami vztyčenými, dychtícími po výhledu zpod velkých oblouků dolů na řeku nebo na dlouhé schody opodál.
Všichni ji měli na dohled a ještě blíže na dosah. Ale ničí zrak nepadl na otlučenou zídku s malým okénkem na dostatečně dlouho, aby červeně zářící pečeť mohl na zlomek vteřiny spatřit a pak se pohledem vrátit a přesvědčit se, že to, co jeho oči vidí, je skutečně miniaturní zapečetěná obálka.
Našli jste některou z obálek? Dejte mi vědět prostřednictvím formuláře níže!